Býk a koště

To byl v jedné vesnici chlív, a v tom chlívě žili byli dva tuři: býk a kráva. Jednoho dne ta kráva povídá tomu býku: „Podívej se, jak si tu žijeme. Podívej, v jakém prachu a v jaké špíně tu bydlíme! Vždyť to tu vypadá jako v nějakém chlívě!“

Býk musel uznat, že má kráva pravdu. Ta tedy pokračovala: „Opravdu bychom tu měli trochu poklidit. Jdi a zameť před vchodem; já tu zatím trochu poklidím uvnitř.

Jak řekla, tak šel býk učinit. Vyšel z chlíva, a tu si povšiml, že nemá koště. „Když nemám koště, nemůžu přece zametat. Měl bych si nějaké obstarat!“ Pomyslil si. A tak se vydal do vsi hledat koště.

Naštěstí tou dobou leželo na vesnickém náměstí koště. Někdo ho tam nechal ležet, a od té doby tam tak leželo, aniž by si jej kdokoli všiml. „Jaký to osud!“ Pomyslilo si koště. „Taková nuda tu je! Kéž by se tak přihodilo něco zábavného!“ Tehdy si všimlo, že se k němu blíží býk.

Býk tedy sebral koště a vydal se zpět tím samým směrem, kterým přišel. „Kampak to jdeme?“ Zeptalo se koště. „Za zábavou, za zábavou?“

„Ta kráva, se kterou bydlím, mě poslala zamést před vchodem. Tak tě tam nesu, abych s tebou zametl.“ Odpověděl býk.

„Ach, to ne; ne, ne, ne!“ Zanaříkalo koště. „To vůbec nezní zábavně! Vlastně to zní dost nudně, až je mi z toho blivno!“

„Japato?“ Zajímal se býk. „Jsi přeci košte; nejsi snad určené k zametání?“

„Kdepak!“ Protestovalo koště. „Je přeci snad na mě, abych rozhodlo, k čemu jsem a nejsem určeno!“

„Tak? A k čemu jsi tedy určeno?“

„Rozhodlo jsem se, že zbohatnu! Budu tak bohaté, že budu žít v pohodlí a nikdy nebudu muset pracovat! Moje obydlí bude vždy čisté, protože si budu platit jiná košťata, aby mi tam zametala.“

„To musí být moc příjemný život.“ Zamyslel se býk. „Ale jak ho jen chceš dosáhnout? Nemyslím, že si na takový život sáhne jen tak někdo.“

„To nevím. Nejsem zas tak moudré – přeci jen jsem jen pouhé koště!“

„Tak se někoho moudrého zeptejme.“ Řekl býk, a rozhlédl se po okolí. Uviděl jakéhosi starce, který seděl v křesle před domem. „Zeptejme se támhle toho staříka. Staří lidé bývají moudří, protože už toho mnoho prožili.“

Přišli tedy k tomu starci, a promluvili k němu. „Dobrý den, pane. Rádi bychom se Vás zeptali, zda nevíte, jak snadno zbohatonut a žít v pohodlí.“

Stařík odpověděl stroze: „Sázejte.“ Potom pokračoval: „Najděte si nějakou práci, a peníze, které vyděláte, vsaďte na karban a do lotýnky. Sázejte každý den, a určitě brzo vyhrajete hodně peněz!“

„Nu,“ pravil býk, „asi nebudou úplně všichni staří lidé moudří. Co zkusit pro změnu támhletu stařenku?“ Kývl hlavou směrem k jakési staré ženě, která zrovna na dvorku před domem krmila drůbež. Býk tedy šel i s koštětem k té stařeně a položili jí tu samou otázku.

„Najděte si dobré přátele.“ Pravila ta žena. „Láska je tím největším bohatstvím ze všech, a není na světě bohatšího než toho, který ji nalezl.“

„Tahle stařenka je sice moudrá, ale její rada mi zrovna moc nepomohla.“ Řeklo koště. „Zeptejme se radši někoho chytrého. Hele támhletoho kluka; ten vypadá chytře.“

„Jak to, že vypadá chytře?“ Zeptal se býk.

„Právě dal někomu jablko, a dostal za něj tři hrušky. To mi pro něj přijde jako dobrý obchod.“ A tak šli a položili tu samou otázku také tomu klukovi.

Po nějakém tom přemýšlení jim kluk odpověděl takto: „Tahle země má krále. Říká se, že se objevila velká obluda, a že je velkou hrozbou pro celou zemi. Kdybyste ji přemohli, král by se vám dost možná bohatě odměnil!“

„Líbí se mi, co ten kluk říká!“ Pravilo koště. „Pojďme za králem, aby nám dal za úkol přemoct tu obludu.“ A tak se vydali za králem.

Cestou natrefili na rytíře. Byl oděn v těžkém brnění a měl namířenou stejnou cestou, jako oni. Zastavili ho tedy a promluvili k němu: „Zdravíčko, rytíři! Jdeš-li pak za králem této země?“

„Ano!“ Odvětil rytíř. „Chci přemoct tu obludu, která ohrožuje celou zemi. Ale nemyslím, že mám proti ní velkou šanci. Nejspíš v lítém boji zahynu!“

„Proč bys hynul?“ Ptali se ho s údivem. „Nejsi snad velmi silný?“

„To jsem!“ Holedbal se. „Už jsem přemohl mnoho strašných protivníků. Ale v boji jsem přišel o svého věrného oře, který mě nesl z bitvy do bitvy, a také o svoje kopí, které proniklo každou zábranou. Bez nich se mi bojuje jen velmi těžko. Nikdy to ale nevzdám!“

„Statečně mluvíš!“ Řeklo koště. „Použij mě tedy jako kopí!“

„Tebe? Ale vždyť ty jsi koště! Ty vůbec nejsi ostré!“

„Za to jsem ale moc pevné! Udělali mě z moc silného dřeva. A jestli potřebuješ ostrý klacek, tak si mě prostě ořež, nebo si na mě nasaď nějaký kovový bodec.“

„No, je přeci jen lepší být ozbrojen koštětem, než vůbec ničím.“ Řekl rytíř. „Ale i tak budeme pro tu obludu snadným cílem, protože v takhle těžkém brnění se nejde hýbat moc hbitě.“

„Tak mi vlez na záda!“ Řekl mu býk. „Nejsem sice rychlý jako kůň, ale za to jsem silný, a na hlavě mám dva ostré rohy!“

„Nu dobrá!“ Pravil rytíř. „Společně se nám určitě podaří tu obludu přemoct!“ A tak se za králem vypravili společně.

Když přišli před krále, rytíř i býk před ním poklekli. Koště nepokleklo, protože nemělo kolena.

„Tak vy pravíte, že přemůžete obludu, co ohrožuje celou naši zemi?“ Dotázal se jich král.

„Přesně tak, vaše královská výsosti.“ Odvětil mu rytíř.

„Slíbil jsem odměnit toho, kdo obludu přemůže, truhlicí ryzího zlata, a sňatkem s krásnou dívkou z nedaleké vesnice.“

„Počkat.“ Řeklo koště. „Nedávají králové většinou jako odměnu polovinu svého království, a svou krásnou dceru za ženu?“

„Možná, ale já dávám truhlici ryzího zlata a krásnou vesničanku.“ Odvětil mu král. „Berte nebo nechte; volba je na vás.“

„Tak se mi zdá, že byste rád ušetřil a ošidil nás!“ Stěžovalo si koště. „Požadujeme plnohodnotnou odměnu!“

„TO ZKRÁTKA NEJDE!“ Zvolal král zčistajasna. „Myslíte, že bych se vám nechtěl štědře odměnit? Opravdu věříte, že bych nechtěl jaksepatří poděkovat hrdinům, kteří riskovali životy, aby zachránili moji zem? Já, král, kterého lidé zvou ‚velkoduchý‘?! Jistě že bych chtěl! Moc bych chtěl, ale…! Zkrátka to nejde!“

Král posmutněle sklopil hlavu a počítal na prstech. „Zelený drak z černého lesa. Bleskový had z oceánu zatracení. Velkohubá opice z banánové džungle. Obří hnisavá kachna se zubama.“ Na chvíli se odmlčel a povzdechl si. „Už čtyři obludy si dělaly zálusk na mou zem. Už čtyřikrát jsem vdával ratolest do svazku manželského a půlil svou zem. Proč myslíte, že máme se všemi okolními zeměmi tak rovné hranice? Proč se jejich rozloha postupně půlí?“

Rytíř, býk, i koště museli uznat, že tyto rysy nejsou pro země velmi běžné, alespoň mimo Severní Ameriku. Král pokračoval: „Už jsem vdal všechny tři dcery a oženil jednoho ze svých synů. Jsem obklopen svou snachou a svými zeti. Zbyl mi jen můj nejmladší syn, a rád bych ponechal alespoň jednoho potomka, kterému bych odkázal to málo, co mi z území ještě zbylo.“

„Dobrá, dobrá, spokojíme se tedy s truhlicí zlata a vesničankou.“ Řeklo koště. „Ale to zlato musí být opravdu ryzí, a ta vesničanka opravdu krásná!“

„Nebojte se.“ Řekl mu na to král. „Zlato osobně zkontroloval královský pokladník, a vesničanku zvolila komise ‚Miss Drobnozem 949‘ z dvaceti místních žen, které se chtěly provdat za odvážného hrdinu.“ To jim přišlo správné, a tak vyrazili na obludu.

Ona obluda bydlela v prostorné jeskyni uprostřed lesa, který obklopovaly drobné vísky. Každý den ta obluda vylezla ven, běžela k některé z vísek, a snědla tam jednoho člověka.

„Vylez ze své sluje, strašná obludo!“ Křikl na ní rytíř, který právě dorazil na býku, třímaje koště.

„Hele! Už leze!“ Zvolalo koště, když se mezi stromy objevila jakás postava. Vyšlo zvíře, které vypadalo jako ohromný člověk, ale nepřirozeně chlupatý. Jeho oči měli rudá bělma, jeho zuby byly žluté, a příšerně páchlo. Když spatřilo tu trojici, zakřičelo něco hrozného a pro člověka nesrozumitelného.

„Jsem připraven vyrazit, na tvůj pokyn!“ Řekl býk.

„Zadrž!“ Odvětil rytíř. „To není obluda. To je Robert, opilý vagabund. Je sice velmi hrubý, a vychází z něj podivná, nesrozumitelná slova, ale není nebezpečný.“

Robert se pokusil zasalutovat dvěma rytířům, které před sebou viděl, ale nepodařilo se mu správně zdvihnout ruku. Po třech dalších pokusech přestal a vydal se pryč klikatou čarou.

„Vylez na lítý boj, obludo! Nač ještě čekáš?“ Zkusil rytíř znovu zavolat na obludu.

A tentokrát se obluda opravdu objevila. Vylezla ze své jeskyně. Měla téměř lidskou figuru, ale její podoba byla hrozná. Měla krátké údy, ale zato ohromné břicho. Z jejích tlap trčely dlouhatánské drápy, na které mohla napichovat potravu. Její obličej vypadal jako obličej mrtvého prasete, a její huba byla plná ostrých zubů.

Když si obluda všimla rytíře, příšerně zařvala, a ukázala svůj dlouhý, lepkavý jazyk. Vyběhla vstříc trojici, a tak mocně dupala, až se jí země třásla pod nohama.

„Teď!“ Vykřikl rytíř. „Běž!“ Býk ho poslechl, a vyrazil proti obludě. Když se k ní dost přiblížili, rytíř hodil koště na zem před obludu. Ta o něj zavadila chodidlem, upadla na zem, a začala se kutálet proti býkovi. Ten jí uhodil kopytem tak silně, že se ani nemohla znovu postavit.

Nakonec rytíř pozvedl koště, a metl obludu z lesa až do hlavního města té země. Tam ji vymetl až do místní zoo, kde obludu zavřeli do klece, a lákali na ni návštěvníky.

Král měl velkou radost, že už jeho zem neohrožuje žádná obluda, a že má místní zoo novou atrakci. Protože byl s prací hrdinů na výsost spokojen, dal jim to, co jim slíbil: truhlici ryzího zlata, a krásnou vesničanku za ženu.

„Dobrá,“ řekl býk, „teď si tu odměnu musíme mezi sebou rozdělit.“

„Dobrá,“ souhlasil rytíř, „ale jak?“

„Mě dělení moc nejde.“ Řekl býk. „Vy něco navrhněte!“

„Nechte to na mě!“ Pravilo koště. „Je to moc jednoduché. Rytíři, ty jsi z nás jediný člověkem. To děvče by se jistě nechtělo provdat za býka ani za nějaké koště. Vezmi si ji tedy ty!“

„Dobrá,“ řekl na to rytíř, „líbí se mi, a jestli mě bude chtít, rád si ji vezmu za ženu.“

„Já jsem to vše dělalo pro to, abych zbohatlo.“ Pokračovalo koště. „Vezmu si tedy zlato, protože s tolika zlatem budu bohaté.“

„Ale co zůstane mě?“ Zajímal se býk.

„No přeci ta truhlice!“ Řeklo koště. „Je to velká, bytelná truhla, a ty jsi moc silný. Pro tebe bude snadné ji unést.“

Býk se na pár vteřin zamyslel, a potom pravil: „To se mi nechce líbit. Slíbil jsem, že zametu před chlívem; jakpak bych mohl zamést truhlou?“

„Ničeho se neboj,“ uklidňovalo ho koště, „protože já někomu zaplatím, aby vám před chlívem uklidil. Bude ti to tak vyhovovat?“

„Ano!“ Zaradoval se býk. „S tímhle nápadem souhlasím.“ A tak si tu odměnu mezi sebou rozdělili. Rytíř získal krásnou manželku, koště získalo mnoho zlata, a býk získal bytelnou truhlu. Koště zaplatilo nějakému jinému koštěti, kterému nevadilo se dotýkat nečistoty, a to před chlívem krásně zametlo.

Když se býk vrátil ke krávě, ta mu řekla: „Kde jsi se toulal takovou dobu?! Tur tě pošle zamést před vlastním bydlem, a ty se vytratíš na několik dní!“

„Ano,“ řekl býk, „ale podívej, jakou krásnou truhlu jsem přinesl!“

„Ó! Jaká pěkná truhla!“ Řekla kráva. „Dobře jsi udělal! Dáme do ní nějaké věci, a bude se nám tu mnohem lépe uklízet!“ A tak oba tuři bydleli pořádně a spokojeně až do smrti. A stejně tak si žilo i koště, i rytíř. A také stařenka byla nakonec spokojená, protože se na konci příběhu někdo oženil.