Houbař Vincek

Šel tak jednou Vincek do lesa, co byl hned u vsi, sbírat houby. Třebaže to byl muž nepozorný, jehož mysl se po většinu času bezcílně toulala mezi náhodnými myšlenkami, byl také překvapivě dobrým houbařem. Proto kdykoliv přijeli do vsi návštěvníci ze zámoří, a místní se chtěli pochlubit, že i zdejší končiny jsou technicky vyspělé a kulturně bohaté, jal se starosta k němu přistoupit a pravil: „Vincku, jdem!“ A tak šli.

Tak dělo se tomu asi tak jednou do roka. Ne že by snad vesnice byla natolik politicky zajímavou destinací, že by sem diplomaté z cizích zemí často přicházeli jednat o záležitostech mezinárodního kalibru, to vůbec ne. Zcela jednoduše šlo o to, že místní velkostatkář Žabinec měl příbuzné žijící v Americe, kteří jej často jezdili navštěvovat. Starosta je vždy chtěl jaksepatří pohostit, a tím jediným způsobem, co mu chodil na mysl, byly houbové hody. Zřejmě nikoho ze zastupitelstva nenapadlo, že také v Americe znají houby, a příliš je nepřekvapí nalézt je na talíři. Naopak se příchozím Američanům již při čtvrté návštěvě zdálo, že místní vesničané se snad ani ničím jiným než houbami neživí.

Dnes však vyrazil Vincek docela sám, neboť narozdíl od ostatních vesničanů, kteří mimo zahraniční návštěvy spatřili houbu jen málokdy, živil se Vincek skutečně převážně houbovou stravou, kterou se týden co týden vydával hledat do lesa. Naneštěstí byl právě čtvrtek. Ne že by snad obecně šlo o špatný den, ale Vincek nikdy předtím nešel sbírat houby ve čtvtek – nevyhýbal se onomu dni záměrně, jen se do něj čirou náhadou nikdy nestrefil. Až dnes. Každý čtvrtek přicházel do této části lesa hajný Houfner, který pracoval velmi pečlivě a pravidelně. Proto se s ním Vincek skoro nikdy neviděl, a na taková vzácná setkání pro svou toulavou mysl vždycky rychle zapomněl.

Když dorazil na své obvyklé místo, nalezl tam dle očekávání mnoho hub. Když se však sehnul, aby některou sebral, zaburácel tu za ním hluboký hlas:

„Ho ho, koho to tu vidím? Toť Vincka, místního houbaře!“

Vincek otočil hlavou a ihned se strachy vymrštil. Dal se na úprk, ale zavadil nohou o kořen a klopýtl.

„Kam ten spěch, Vincku? Vím přeci, že je chodíš sbírat snad den co den, není na tom nic nez–“

„Běda! Běda! Ďábel! Je tu ďábel! Zachraňte mě někdo!“ Křičel Vincek, spatřiv před sebou postavu hajného. „Prosím! Slitujte se! Já nechci do pekla!“

Hajný se pozastavil a tvářil se zmateně. Je tomu mladému muži dobře? Jeho snaha vzít do ruky hlínu a hodit ji na hajného, třebaže nebylo možné, aby přeletěla takovou vzdálenst, napovídala, že nejspíš ne. Tu se však ozval stařecký hlas:

„Nu nu, Vincku, uklidni se!“ Oba muži se zahleděli mezi stromy, odkud vystoupil starosta se svou chotí. „Pamatuj: co ti vždycky říkávala tvoje maminka o hajných?“ Ptal se.

Vincek na chvíli přestal panikařit a snažil se rozpomenout na často slýchaná slova své matky. Tu mu najednou vyvstala: „Vincku,“ pravil láskyplnný hlas oné postarší ženy, „když je někdo oblečený jako hajný nebo myslivec, to ještě neznamená, že je to čert nebo ďábel!“

Po několika vteřinách mu konečně došel význam těch slov, načež se uklidnil. „Omlouvám se; nevím, co mě to popadlo. Byl jsem nějaký zmatený, a snad jsem vám tím nezpůsobil nějakou nepříjemnost.“

„To nic, Vincku,“ uklidnil ho hajný. „Přece jen jsem tě zaskočil, když jsem se tu z ničeho nic objevil. Netrap se tím!“

„No, je tedy pravda,“ dodala paní starostová, „že s takovým knírem by snad i mě trochu připadal jako ďábel, kdybych ho najednou spatřila!“ Všichni čtyři lidé se tomu zasmáli.

„Cha ha ha ha, máš pravdu, opravdu tak trochu vypadá.“ Přitakal starosta.

„Ha ha ha ha ha!“ Smál se hajný.

„Tak to ta moje mýlka docela dává smysl! Ha ha ha ha!“ Smál se Vincek.

„Ha ha ha ha ha ha ha ha ha ha ha ha!“ Smál se hajný.

„Ha ha ha, dobrá! No, co tu vlastně–“

„HA HA HA HA HA HA HA HA HA HA HA HA HA HA!“

„Houfnere, není ti–“

Směje se dál, vzal hajný svůj klobouk (zelený s pírkem) a hodil jej na zem, na kterou dopadl s hlasitou ránou, zdvihaje oblak hustého dýmu. Když všichni dokašlali, uviděli, že z hlavy rostou hajnému dva malé růžky, a že v jeho očích tančí nezbedné jiskřičky.

„A safra.“ Zanaříkal starosta.

„Ďábel!“ Zvolala jeho žena.

„Jsem to já!“ Vítězoslavně prohlásil hajný Houfner. „Dlouhá desetiletí jsem vyčkával, než se vy dva půjdete spolu projít do lesa! Konečně ten den nadešel, a vaše dny na zemi jsou spočteny!“ Zahlaholal výhružně, ukazuje na manžele prstem.

„K čertu! Vždycky jsem tušil, že tu něco nehraje!“ Mrmlal satrosta.

„Když o tom tak přemýšlím, nikdy jsem neviděla ďábla a hajného pohromadě v jedné místnosti!“ Vzpomínala jeho žena, ještě v šoku.

To už však vypršel čas na přemýšlení. Jediným velkým skokem přeletěl ďábel Vincka a dopadl mezi oba manžele. Každý z nich se pokusil o úťek na opačnou stranu, ale pekelník je oba popadl za rameno, přikryl je svým pláštěm (který měl z ničeho nic na sobě), a v dalším oblaku hustého dýmu všechny tři spolkla země.

Vincek seděl, celé to pozoroval, a nemohl ze sebe dostat byť slůvka. Jeho mysl nebyla připravená vypořádat se s takovou událostí.

„Vincku! Vincku!“ Volal kdesi z daleka ženský hlas, a brzy se ozvaly blížící se kroky. „Vincku! Á, tady jsi.“

Zepoza stromů vystoupila jeho stará matka, položila mu ruku na rameno, a posadila se vedle něj. „Myslím, Vincku, že bys neměl jíst tolik hub. Nedělá ti to dobře.“ A od toho dne už Vincek nejedl tolik hub.