Moucha Klaviatro

„Mouchmouchmouchmouchmouch“, pomyslila si moucha Klaviatro. Mouchy toho přeci jen moc nenamyslí. Jsou takové hloupé. Vlastně i celé to jejich poletování je pro ně takovou bezmyšlenkovou činností, tak proč si darmo namáhat mozek? Ke štěstí mouše stačí, aby měla co jíst, a aby měla frajerské jméno. A to tedy moucha Klaviatro měla! Dokonce i její příbuzné jí vždycky úkosem říkaly: „Jaké to máš dobré jméno! Úplně ti ho závidím!“ Ve srdci jinak spokojené mouchy Klaviatro se probudil strach – strach ze zrady. V muší společnosti samozřejmě platí, jako v každé civilizované společnosti, že kdo zavraždí jiného, získá si tak jeho jméno. Naštěstí pro Klaviatru nad vraždou nikdy nepřemýšlely moc hulboce, protože mouchy přeci moc nemyslí! Je s podivem, když se mouše podaří provést něco namáhavého, jako třeba zabít jinou mouchu, upéct chelba, nebo nenarazit do skla, když se snaží vletět do domu oknem.

Právě teď je pro Klaviatru čas letět, protože přeci není čas spát – kdyby byl čas spát, už by nejspíš spala – takže letí. Kam letí? Tam, kam vane vítr, protože mouchy nejsou nikterak těžké ani silné. Kterousi moudrou mouchu před několika desetiletími napadlo, že elektřina cestuje tou nejsnažší cestou. Mouchy sice dějepis příliš nestudují, ale tato lekce je poznamenána hluboko v duši každé mouchy. Stejně jako elektřina. Díky tomuto moudru Klaviatro brzy dorazila do neznámých krajů a uviděla před sebou malý hájek. „Konečně háj! Třeba tam…“ pomyslila si, ale protože myšlení jí moc dobře nešlo, její myšlenky pokračovaly směrem prostého „…mouchmouchmouch“. Vstoupivši v onen hájek, byla přivítána vůní hniloby a sladké vlhkosti.

Následujíc ten (pro mouchu) neodolatelný pach, Klaviatro letěla skrze stromy, dál a dále za nosem. Svůj cíl nalezla v jezírku obklopeném rostlinami: mrtvou žábu. „Mmm, ta vypadá chutně!“ pomyslela si a hned se rozlétla k mršině, do které se po krátké modlitbě před jídlem pustila. Žába byla, dle jejího očekávání, docela chutná. Asi ne ta nejlepší, co kdy jedla, ale její pamět pochopitelně není tak dobrá a mouchy nejsou příliš zdatné ve srovnávání. Naneštěstí si příliš dlouho nepochutnávala, neboť si ji ve chvíli přitáhl pozůstalý jazyk. „Ach nééé,“ pomyslila si na okamžik; poté se její myšlenky přesunuli od: „teplo“ k: „mouchmouch“ k: „umř“. Naopak myšlenky pozůstalé se změnily z: „smutné“ na: „chutné!“

Žába Fiulbur Klaviatro toho dne přišla o dobrého přítele, ale zato si získala dobré jméno. „Dojemné! Jak dojemné!“ Pomyslila si. „Jahlarvahar byla vždycky dobrou přítelkyní, vždycky se o nás tak hezky starala! I po smrti nám obstarává živiny, abychom neměli hlad ani nouzi! Kvák, kvák, kvák!“ Žáby jsou přeci jen trochu citově založená zvířata, v porovnání s mouchami. Půl dne, až do ranných ranních hodin, žáby pečlivě střežily svou přítelkyni od každého hmyzáka či hnilomila. Pak převrátili leknín, na kterém ležela, a kvákaly ve smutečním sboru, dokud se nedotknula dna jezírka. Zakvákaly také „ódu nespletitelnému pochutnání na čerstvém muším masíčku“, což byla nebožčina nejmilejší. Završivše se otočily a odskákaly domů.

Fiulbur se cítila plná energie, a proto toho dne přidala svému mistrovskému dílu, „Na téma počátků základních žabích činů vztažených k metafyzice“, 34 dalších stran. Tentokráte šlo skutečně o vědecký počin. Žáby přeci jen mají schopné mozky, mnohem více než třeba mouchy. Ale žáby se také rychle unaví, neboť inteligence má také svou váhu. „Cítím se unavena! Po tak emotivním a těžkém dni už nemohu dále pracovat! Skočím si lehnout.“ A jak vyskočila, proletěl kolem čáp a spolkl ji.

Čáp Preterling Fiulbur Klaviatro letěl bezstarostně a s plným žaludkem. Přeci jen je vzácné chytit žábu takhle za skoku, takže se mu hruď dmula pýchou. Ještě před svítáním každý přítel, příbuzný, i nepříbuzný pták v okolí dvaceti kilometrů zví o jeho vítězství! Nu, snad kromě kafky Timegoti, která je trochu divná a čas od času i dost nepříjemná, a Preterling s ní hovoří dost nerad. Bez otálení vyletěl nahoru ke špicím stromů, kde ptáci obvykle (dle našich předpokladů ohledně ptáků, kteří jsou přeci jen tajemní) hnízdí. První na řadě byla pochopitelně babička někoho jiného, kdo nebyl čápem, nýbrž jiným druhem ptáka, který rád hnízdí na stromech. Preterlingovi se zdálo, jako by ji mátlo, že jí neznámý pták přiletěl vyprávět o svém stravování, ale jakožto vzorná babička musela uznat hodnotu zdravého a sytého stravování, a tak se ráda zaposlouchala.

Dále nalezl ve špici stromu jakéhosi mladého člověka, který tam vylezl, aby upytlačil vejce z nějakého hnízda. Oba živočichové byly překvapeni, že se ve špici setkávají s tím druhým, a Preterling toho druhého bezmyšlenkovitě klovl, čímž zapříčinil jeho pád až na zem. O jeho osudu zde pojednávat nebudeme. Dále tedy Preterling Fiulbur Klaviatro Maiken letěl jakožto hrdina. Datel Datura o něm hlásal legendy Morseovkou: „Ťuk ťůůk ťůůk ťuk, ťuk ťůůk ťuk, ťuk…“ Praví se, že hrdinové vlastně nikdy nezemřou, ale žijí dále ve svých legendách. Naneštěstí se ty o Preterlingovi nikdy tolik nezažily, a Preterling nakonec skutečně zemřel.

Osud tomu chtěl, aby ho v jeho nejzranitelnější chvíli nalezl medvěd. Po dlouhém letu již byla jeho energie téměř zcela vyčerpána – ani strach či vůle žít mu nepomohli. Medvěd Chašler se ukázal být příliš silným protivníkem, a snadno čápa přimáčkl k zemi svou mohutnou pracnou. Jedním skousnutím čelistí ptáka připravil o život. Naneštěstí pro medvěda bylo ono skousnutí špatně namířeno, takže mu hrdlo proklál čápův dlouhý zobák. Tak byl vraždíce zavražděn Chašler Preterling Fiulbur Klaviatro Maiken Chašler Preterling Fiulbur Klaviatro Maiken Chašler Preterling Fiulbur Klaviatro Maiken Chašler Preterling Fiulbur Klaviatro Maiken Chašler Preterling Fiulbur Klaviatro Maiken Chašler Preterling Fiulbur Klaviatro Maiken… → ∞