Ovce

Velká šedá budova stála dokonale skrytá v údolí. Jediným viditelným vchodem do ní byla velikánská kovová brána, která se právě pomalu otevírala. Za ní stály dvě postavy: jedna byla téže kovová, stejně jako ona brána. Druhá postava byla z masa a kostí, a měla na sobě dlouhý, bílý plášť. Když se brána otevřela dokořán, promluvila:

„Jsi hotov. Bylo ti naprogramováno vše, co mé znalosti dovolovali. Nyní jsi volný. Jdi, poznej kus světa, zkoumej ho, a sám se z něj uč.“

„Děkuji, paní doktorko,“ odvětila kovová postava. „Budu se snažit v rámci svých schoptostí.“ Tak řeknuvši, obrátila se vstříc širému světu a odešla směrem od budovy. Paní doktorka jí zamávala papírovým ubrouskem, na kterém byl ledabyle nakreslen plánek plně funkčního reaktoru jaderné fúze.

Po nějaké době robot dorazil na nějakou louku. Tam se zrovna pásla ovce. Když uviděla robota, přestala se pást a pozdravila. Robot jí pozdravil nazpět.

„Ty jsi robot?“ zeptala se ovce zvědavě.

„Ano, skutečně jsem robot. Ty jsi ovce?“

„Jsem ovce. Nejsem ovce.“ pravila ovce.

„Rozumím, neovce.“ odvětil robot.

„Škoda. Doufala jsem, že tě takové rčení dost zmate, nebo dokonce porouchá.“ pokračovala ovce poněkud škodolibě.

„Aha, to ne. Chtěla jsi mi říct dvě odlišná sdělení, abych nevěděl, které je pravdivé, a které není?“

„Přesně to jsem chtěla.“

„Nu, řekla jsi je odděleně.“ vysvětloval robot. „Nejprve jsi řekla, že jsi ovce. Tehdy jsem si zapamatoval, že jsi ovce. Potom jsi řekla, že nejsi ovce. Tehdy jsem zapamatovanou informaci prostě upravil. Nic to pro mě není; jsem přeci dobře naprogramován.“

„Aha, tak dobře.“ kývla ovce na srozuměnou. „Ahoj robote. Já jsem ovce a nejsem ovce.“

Tehdy se robot pomátl a z ničeho nic se porouchal. Ovce se krátce radovala ze svého úspěchu. Poté robota rozebrala, prodala kovové součástky, a z utržených peněz živila svou rodinu.

Z obyčejné dřevěné stáje se ovčí rodina přestěhovala do prostorné vily postavené z opravdových cihel, kde byla elektřina i přívod vody. Dokonce si pořídili bezdrátové připojení, a zaměstnali dva sloužící.

Pohodlný život však vehnal pýchu do ovčích srdcí. Zapomněli na starosti obyčejných ovcí, které bohaté nebyly, a chovaly se k nim nevlídně. Peníze jim natolik zastínily mysl, že dokonce zapoměly mít jedna drouhou ráda. Nemluvili spolu, pokud to nebylo nezbytně nutné. Jediným zdrojem tepla v domě byla teď elektrická kamna, nikoliv už hřejivý pocit rodinného štěstí.

Brzy ovce vyčerpaly všechny své peníze svým zhýralým životem. Neinvestovali je jako podnikatelé, neboť to byly ovce, a ovce přeci takové věci nedělají. Nedlouho na to jim vypnuli proud, načež přišly i o celou vilu.

Protože se k ostatním ovcím chovaly nevlídně, ty jim teď na oplátku nechtěli pomoct, když se dostaly do potíží. Přišla zima, a ovčí rodina, která už nebyla bohatá, ji nesla těžce. Ale všichni její členové přežili, a naučili se znovu skromně žít, a vlídně se chovat ke svým bližním. Nakonec byly o něco moudřejší, než předtím.

Paní doktorka dopila sedmnáctý šálek kávy a pomyslila si: „Jaký to dnes máme hezký den!“